Najít společnou řeč

Všichni znají Švandu dudáka, ale ne všichni tuší, že se v jeho městě každé 2 roky pořádá Mezinárodní dudácký festival. Může to znít staromilsky, možná někomu nudně, já to vždycky milovala. Hlavně od dob, kdy jsem se už mohla po večerech toulat venku.

Myslela jsem si, že proto, že to naše malé město ožilo, z každého rohu je slyšet hudba, točí se pivo a po ulicích se toulají cizinci různých národností, což se u nás jen tak vidět nedalo.

Letos jsem si všimla, co mě na tom vlastně nejvíc baví. Všichni se opravdu snaží najít společnou řeč a daří se jim to 😊

Postarší bulharský pár společnými silami posunky ukazuje servírce, jaké je jim vedro a co chtějí pít. Když se pochopí, všichni tři se ještě chvíli smějí.

Moderátor uvádí polský soubor ve spolupráci s jejich kapelníkem, kterému vždy v textu ukáže na polské slovo, které neumí vyslovit. Vypadají při tom jako Pat a Mat a náramně se baví.

Holanďané rozezpívají narvané letní kino při staré námořnické písni a ještě když mizí z pódia stačí, aby bubeník zvedl ruku a všichni křičí „Hej hou“.

Naši strakoničtí punkáči paří za zvuku písně „Kdyby byl Bavorov“ a fandí pískotem našim žlutomodrým dudákům.

Naši strakoničtí důchodci na oplátku aplaudují anglické punk-rockové kapele, které v rámci show hoří dudy i paličky od bubnů.

Kamarád dává na facebook vzpomínku z minulého ročníku, kde u sebe doma opil Francouze a pak vzpomínku z druhého dne, kdy opili na oplátku oni jeho. A jsem si dost jistá, že francouzsky umí asi tolik slov jako oni česky.

Starší rakouský dudák poslouchá našeho moderátora, jak se snaží mluvit německy a pak mu plynule odpovídá česky. Jezdí sem pravidelně už skoro 50 let.

A ani se mu nedivím. Všichni se tu, alespoň na ty 3 dny, opravdu snaží najít společnou řeč. A daří se jim to.

Markéta Viehmannová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *