Ptá se mě kamarád při jedné debatě: „A ty jsi někdy měla taháky ve škole? Mě to přijde nemorální a takové nedůstojné.“
Co mu teď tak odpovědět. Nejenom, že jsem je měla, ale dokonce jsem z některých měla i radost. Třeba při fyzice jsem měla vzorečky napsané tužkou na kalkulačce. A i když jsem zrovna s fyzikou nikdy problémy neměla, tak mi přišlo fascinující, že z mého úhlu jsou krásně čitelné, ale z úhlu pohledu stojícího učitele absolutně neviditelné. Pod svícnem je největší tma anebo prostě taková krásná ukázka fyziky v praxi.
Ale protože jsem vždy tíhla spíš k těm disciplínám, které se točí kolem lidí, dodnes vzpomínám na to, jak se celá třída puberťáků dokázala dohodnout na tom, že nenecháme propadnout 2 spolužáky z chemie. Ne, že by se nesnažili učit, ne že by to byli prvoplánoví flákači, ale každý máme něco, co nám nedává smysl jako protiváhu toho, co nám jde samo.
Jedna tedy krásně malovala a druhý uměl tou dobou 3 světové jazyky, ale před zvláštní písemkou, která měla rozhodnout, jestli s námi budou pokračovat dál, se v té první lavici (kde seděli, aby nemohli opisovat) klepali oba stejně.
Instrukce pro ně zněly jasně: Celou hodinu pište, když nebudete vědět, pište cokoli, až zazvoní, schoďte papíry „omylem“ na zem.
Instrukce pro nejchytřejší lidi ze třídy: Vypracujte zadání písemky s nějakou chybkou tak na dvojku/trojku a pošlete je do druhé lavice než skončí hodina.
Instrukce pro odváděče pozornosti: Těsně před koncem hodiny si k sobě zavolejte paní učitelku s nějakým dotazem.
Instrukce pro zbytek třídy: Jakmile zazvoní, je třeba udělat chaos, okamžitě se zvednout a při odchodu ze třídy udělat nával kolem prvních lavic, aby se mohly písemky prohodit.
Nemorální? Možná. Se svou morálkou a jejími následky se každý musí časem popasovat sám. Pro mě je dodnes spíš zázračné, jak tak početná a nesourodá skupina tikala jako hodinky, když jejich cílem bylo někomu pomoci. A kdyby tohle si odnášeli lidi do dospělosti, tak za mě a mou etiku by to na jedničku bylo 😊
Markéta Viehmannová