Říká si nádeník. Kluk, co se rozhodl vyrazit na dlouhý vandr bez peněz a spoléhat se na dobrotu lidí výměnou za nabídku své pomoci pro ně.
„V téhle době, kdy jsou lidi čím dál víc na sebe naštvaní a rozhádaní? Kdy nikdo nikomu neodpustí třeba ani kus svobody, protože oni si toto dovolit v životě nemohli? Kdy každý každému alespoň něco závidí?“
Ano, přesně v této době. Kluk je asi ještě naivní nebo je to „kluk s velkou vírou v dobro v lidech“. A to druhému označení já bych dala přednost, asi proto, že jsem taky naivní 😊
A tak ho z přítmí sociálních sítí sleduji. Občas je mu zima, občas má velký hlad, občas zmokne…ale mnohem víc se raduje ze setkání s hodnými lidmi, co mu nezištně nabízejí po cestě pomocnou ruku. A tak nějak mám pocit, že se mu ta víra vyplácí.
Až najednou po dvou měsících on ten můj nejasný pocit zhmotnil v tvrdých datech. „Počítal jsem a bavil jsem se za ty dva měsíce s 500 lidmi a jen 2 z nich byli arogantní blbci. Ti ostatní mi buď přímo pomohli nebo se snažili anebo mě odmítli, ale byli milí. To mi přijde na „národ nepřejících uzavřených lidí“ jako dost slušná bilance 498:2.“
No to teda je! I mně naivní (tedy s velkou vírou v dobro v lidech) spadla brada, protože se občas taky neubráním lehké beznaději, když vidím, jak jsou na sebe lidi (hlavně tedy anonymně a na větší vzdálenost), hnusní.
A tak si říkám, že možná ten klíč je zkrátit si k lidem vzdálenost a jít tak trochu napřímo s kůží na trh. Nechat se poznat a poznat tak druhé. A když se nám zdá, že se kolem vytrácí dobro v lidech, možná jsme jen právě ve špatném reprezentativním vzorku.
Markéta Viehmannová
