Skoro vždycky to poznám. Čtu si nějaký text, který mi poslal klient a… něco tam prostě nesedí, nepoznávám tam toho člověka, kterého znám.

„Kdo Vám s tím pomáhal?“

„No, manželka/kamarád z korporátu/našel jsem na internetu, jak to mají v jiných firmách…“

„A je to tak jak byste to chtěl Vy?“

A pak začíná to těžké – hledání odpovědí. Těžké proto, že odpověď a výsledek byl na dosah ruky a najednou je tak vzdálený jako odpověď na to, jak chci žít svůj život, aby mi dával smysl.

„A přitom taková blbost, že?“ …inzerát, pravidla ve firmě, organizační struktura a člověk, aby rozebral vše kámen po kameni a hledal, jak to do sebe vše zapadá dokud nepřijde vydřené: „To je ono, takhle to chci, to je moje.“ A přitom zvenčí se zdá, že z původního je ta změna až příliš malá za tu námahu, ale vevnitř? Co je moje, už je nesmazatelně zapsáno uvnitř a už na to vlastně ani žádná pravidla na papíře nepotřebuji, protože dýchají ze mě.

Při jedné přednášce jsem slyšela, že více než 80 % lidí mluví o tom, že je pro ně v práci důležitý smysl toho, co dělají a hodnoty, za kterými jdou. A asi jsem to neslyšela sama, protože zdi nejedné zasedačky jsou těmito hodnotami ve firmách polepené… Na druhou stranu méně než 20 % lidí to opravdu ve své práci cítí. Co tedy těch zbylých 60 %?

Ti se koukají na zeď, porovnají si to s tím, co u nich v práci opravdu „dýchá“ zevnitř lidí a řeknou si: „Taková blbost.“

Markéta Viehmannová