Hodná holka. Ta, co každému pomůže, když ji o to požádá. Vlastně ne, pomůže každému, ať o to stojí nebo ne. A dostane za to respekt a lásku druhých. Vždyť přece každý musí vidět, jak moc je ochotná pro druhé udělat. To přece musí každý ocenit. A ocenit i ji. A oplácet jí to. Tak moc se snaží, ale pořád to nefunguje. A tak jde dál a víc se snaží a víc pomáhá. Je to stejné jako se snažit se zaplatit kartou v obchodě, kde se dá platit jen v hotovosti nebo se domluvit s Italem česky. A divit se, proč to nefunguje. Prostě se ani v jedné věci nedá uspět, i když by se člověk snažil až na samou hranici sebezničení.
A jaká je z toho vlastně cesta ven? Vím to už dlouho a stejně, když jsem si přečetla jednu z kapitol z knihy Ztracenná od českých autorek o těch v životě důležitých věcech, byla to pro mě rána na solar. Velmi cenná a velmi bolestivá. Zamýšlí se v ní nad rozdílem v pomoci a soucitu. A ta cesta je právě soucit. Obrovská síla, kterou můžu druhému poskytnout. Tím, že ho vidím, slyším a věřím, že vším, čím si právě prochází dokáže zvládnout. Ať je to sebetěžší. Zvládnout sám nebo rozpoznat, že je to nad jeho síly a říct si o pomoc. Sám. A tam je potom pomoc na místě.
Nelituji a nepřipravuji druhého o jeho moc svou pomocí, ale soucítím a všechnu moc a sílu dávám do jeho rukou. A sama mám dost odvahy a síly ustát výsledek, i když bude jakýkoli. Dáváme často tolik pozornosti a času jak poznat svět a tak málo času tomu, jak poznat sebe. A přitom je to ta jediná cesta.
Šárka Sonnková
