Potkala jsem v práci kluka. Byl výjimečný v tom, jaký měl talent pro svou práci. A taky v tom, jak si občas ohýbal pravidla dle toho, jak se mu to hodilo. Občas zaspal, občas se v práci flákal, občas neměl pokoru ke kolegům. Vše ale s charismatem a úsměvem na rtu.
Když už to moc přeháněl, dostal políček od šéfa, srovnal se a skrze svůj talent podal úžasné výsledky. Na den nebo na týden… prostě do chvíle, než si vydedukoval, že už je zase „bezpečno“.
Myslím, že na svůj dar hřešil, věděl, že když bude zle, zase to dožene. Také hřešil na to, že si vyložil příjemnou atmosféru v týmu jako slabost, která dává neomezený počet šancí.
A tak přišel den, kdy udělal další průšvih a od šéfa mu přišla jen zpráva: „Dnes už nejezdi, výpověď Ti dorazí poštou.“
I přes telefon bylo slyšet, jak se mu zhroutil domek z karet. Prosil, kál se, nadával si, sliboval, chtěl dát celou svou výplatu za to, aby mohl zůstat, ale nemohl.
Dobrota není synonymum slabosti, pokud má své etické hranice. A nést následky svých činů jen ve chvíli, kdy člověk na tyto hranice narazí není znakem zodpovědnosti člověka. Zodpovědnost znamená předvídat a předcházet následkům svých činů bez ohledu na to, zda mi na to někdo přijde nebo ne.
Markéta Viehmannová
