V životě oscilujeme mezi tím, co chceme mít a zatím nemáme, a tím, co máme a raději bychom neměli.

Stejné je to i s klienty.

“Klient je náš pán,” říkáme si. Ale má to tak opravdu být? Případně, má to platit vždy?

Nastavit si zdravé hranice, s kým spolupracovat chceme a s kým nikoliv, je umění. Dodržovat tyto hranice je mistrovské umění, které přináší dary. A to nejen duševní, ale i hmotné.

Když se zeptáte podnikatelů, proč založili firmu, hodně z nich vám jako jeden z důvodů řekne, že nechtěli být zaměstnancem, který musí pracovat pro nerudného, arogantního a nesmyslně náročného šéfa. A s prominutím držet hubu… Řada z nich ale ve skutečnosti jen vyměnila takového šéfa za několik stejných, ne-li horších šéfů převlečených za klienty. A hubu drží také…

Proto je dobré vracet se ke kořenům. Ohlédnout se a objektivně si zhodnotit, zda jste dosáhli toho, s čím jste do podnikání šli.

“Budu svůj vlastní pán,” říkali jste si. Teď ale trávíte moře času s klienty, kteří se k vám chovají příšerně, a vy si to stále znova a znova omlouváte částkou na faktuře, u které se každý měsíc třesete, zda ji vůbec proplatí…

Jistě že je občas nezbytné pracovat i pro klienty, se kterými si tolik nerozumíte. Lidsky, pracovně, jakkoliv. A někdy je nutné pracovat i pro klienty, se kterými si nerozumíte vůbec. Vězte ale, že dlouhodobě to není cesta k úspěchu. Takoví klienti vás budou sdírat o každou korunu, nikomu vás nedoporučí, spíš vás ještě pomluví. A při nejbližší příležitosti vás škrtnou z plánu na další rok.

Ať už podnikáte v jakémkoliv oboru, jednou z klíčových věcí pro dosažení úspěchu je respekt. A ten si nikdy nevybudujete ohýbáním hřbetu před klienty a prací pro kohokoliv, kdo půjde kolem.

Vztah klienta a dodavatele musí být oboustranný. Klienti si samozřejmě vybírají vás, ale stejně tak si vy musíte vybírat klienty. Na konci dne to ocení všichni, včetně vašich vlastních zaměstnanců.

 

 

Irena Vrbová