A pak se otočila, dívala se mi až moc zpříma do očí. Chtěla odpovědi, na které jsem neznala odpověď já sama. Ten pohled mrazil…žhnul…a přitom já v sobě cítila, že chci, aby se dívala dál.

Nikdo se nikdy nedíval tak silně a hluboce a s takovou touhou vyrvat ze mě všechnu tu žluč usazenou po tolik let tam někde vzadu a hluboko.

„Proč stojíš?“, zeptala se najednou.

„Nevím…stojím…nejde mi jít. Nakonec jsem se vždy rozešla. Nakonec vždy vysvitlo slunce a cesta byla viditelná, mraky ustoupily.“

Poodstoupila a stále se dívala. Pak se zadívala jakoby za mě do dálky. Obešla mě, pomaličku a já se ani nehnula. Když byla přímo za mnou, cítila jsem její pohled ve svém zátylku tak silně, až mi začal stékat pot po zádech.

„Proč se za mnou neohlédneš?“, zeptala se podruhé.

„Nevím….hlava se nechce pohnout…nechce se jí. Nakonec se pohne a tu cestu uvidí. Plnou kytek a oblázků.“

Došla zase přede mne. Hodila hlavou na stranu a její vlasy splynuly s větrem. Zase se dívala a zase tak silně.

„Vždyť víš, že i tohle je cesta. Ona nezmizela, ona tu je a ty na ni stojíš. Ty to nevidíš?“

„Ne. Já vidím jen tebe. A bojím se, že jednou zmizíš i ty. Že tu nebudeš.“

Usmála se, poprvé na mě sáhla. Pohladila mě po tváři. Moje hlava se pohnula, kopírovala její dlaň a chtěla se s ní natrvalo spojit.

„Ale já tu byla a jsem vždy. Někdy mě vnímáš víc, někdy méně. Ale vždy tu jsem, jen někdy se na tebe dívám méně. Ve chvílích, kdy jsi hodně sama se sebou. A když nejsi, chodím se na tebe dívat…hledám tě….stejně jako ty svoji cestu…rozumíš?“

Kývla jsem hlavou. Tekla mi slza po tváři a já věděla, že se jí do očí dívám takhle zpříma naposledy. Otočila jsem se a vyšla. Po té cestě, která se začala otevírat tam v dáli nad obzorem.

 

 

Irena Vrbová