Všichni nějak pohlížíme na lidi kolem sebe. A kdo říká, že vůbec nehodnotí lidi, tak zřejmě žije v nějakém chlácholivém superegu, protože to nelze vypnout na nulu.

Zajímavé jsou spíš ty metriky, dle kterých hodnotíme…asi dané i tím, jak to měli rodiče nebo jiní, pro nás významní lidé.

„WOW, viděl jsi to Ferrari, co má v garáži?“

„Nekecej, fakt studuje Harvard?“

„Kouče si vyber dle certifikátu, co má.“

„Opravdu pět dovolených za rok? On je šikovný, to se musí nechat.“

A tak nějak to kolem nás běhá.

Šla jsem kolem televize a ona v ní mluvila. Jen jsem mrkla a chtěla zalít kytku v rohu. Hmm, zarazila jsem se a koukala déle, něco mě zaujalo. Něco kolem ní v prostoru. Uběhlo 13 let a já si jí sem tam všimla. Nebyla v televizi málo, sem tam i v nějakém časopise, možná se dá říci, jedna z českých celebrit.  Pořád se mi někde objevovala. Až jsem vzala odvahu a napsala jí dopis.

Sešly jsme se. Poprvé jsem ji viděla živou. Kým asi je? Jak se bude chovat?

Náš vztah plynul, nezůstalo u prvního setkání. Když se vidíme, tak mluvíme málo. Přeci jen cítím, že ta setkání mají kouzelnou moc.

Dávají mi pocit přístavu, bezpečí a já pak jsem schopna daleko větší tvorby ve své profesi.

Když se s ní něco děje, moje srdce to katapultuje k akci a nemám jinou možnost než snahu o pomoc.

Jednou, když mi bylo ouvej, mi napsala – jsem tu pro tebe.

Máme k sobě takový respekt a úctu, že si stále povídáme způsobem jako bychom se znaly chvilinku.

 

Nejsme kamarádky, ale náš vztah je o srdci a respektu a čím déle trvá, tím víc je vidět, kolik toho v něm je.

Asi proto kolem sebe mám tak sociálně různorodé lidi. Někoho, kdo má pět vysokých škol a někoho, kdo byl na podmínku propuštěný z vězení. Srdce je srdce, ale ne každý ho má otevřené a laskavé.

A to je má metrika…

 

 

Irena Vrbová