Ennio Morricone a Andrea Bocelli, dva lidé, kteří dokáží projít generacemi a zlomem času tak, že zůstanou stále v povědomí. Genialita jejich hudební tvorby to zajistí.
Možná i pomůže to, že jejich odkaz nesou dál jejich synové.
Kéž by se tohle dařilo u generačních výměn rodinných firem u nás V ČR. Neděje. Jen v nicotném procentu. 2%? Tak nějak.
Právě mám za sebou koncert Ennia Morriconeho, který celý dirigoval jeho syn. Ti muži mají jedno společné – ohromnou lásku k hudbě a zřejmě oba absolutní sluch.
Tak tyhle dvě maličkosti u těch českých generačních výměn chybí.
Za předáním firmy na potomka často stojí touha rodiče. Je to prostě nejjednodušší. V rodině si často taky věříme, že? 😊
Miluje potomek daný obor? Jde za vírou svého srdce? Nebo jsou tam jiné pohnutky?
Za předáním firmy na jiného výkonného ředitele často stojí slepá víra, že když někdo šéfuje 800 lidem, tak umí řídit firmu o 20 lidech. Neumí. To procento úspěchu je zase 2%.
Je nový výkonný ředitel ochoten firmu neopustit, i kdyby na nějakou dobu spadl na minimální mzdu? (třeba za kovidu). Má vlastnosti, které drží ten největší um řízení celé firmy, byť počtem lidí malé? Trpělivost, pokora, laskavost….a odvaha?
A proto jsou ta procenta tak malá. Neověřuje se to skalní. To ostatní se dá naučit.
Andrea Morricone jako dirigent mával taktovkou neskutečně, ale to hlavní, ta láska k hudbě a absolutní sluch mu to dovolily.
Kde nic není, ani smrt nebere.
Kde jsou skalní předpoklady, tam je víra a naděje😊
Irena Vrbová
