Už dlouhé roky se zabývám vnímáním obchodníků v Čechách. Ve smyslu, že obchodník není ten, kdo vám něco „narve“, ale ten, na kterého hned tak nezapomenete a věc, kterou jste si koupili, si budete dlouho prohlížet. Jednoduše je to komunikační zážitek s krásným pocitem na konci.

Takový pocit je o lidské chemii, není to jen tak dokázat takhle komunikovat a neumí to každý. Naopak jde to jen jedincům. A tak to zažívám ojediněle. Jednou za čas. Včera mi poprvé došlo, že se dá prodat, i když se člověk necítí jako obchodník.

„Mohu vám nějak pomoci? Hledáte něco?“, ptá se mě prodavačka v kuchyňských potřebách.

„Hledám poklici 32 průměr, máte? Mně přijde, že ne.“

„Ale ano, najdeme určitě,“ kleká si a všechny postupně vytahuje a hledá. Až mi naběhne, zda ji nemám pomoci některé podržet.

„Vidíte, je tu.“

Jdeme k pokladně. Během placení mi nabízí další produkty… „Nechcete ještě olej ve spreji? Louskáček na ořechy? A naši klubovou kartu máte? Nemáte? A nechcete založit?“

Na vše bylo NE.

„Chcete tašku?“

Zase NE.

Balí poklici do papíru. „Vy ji ponesete v tašce, co držíte? Já vám ji tam uložím.“ Obejde celou pokladnu a snaží se ji uložit, aby dobře seděla a nerozbila se. Tolik ochoty a úcty jsem dlouho neviděla.

Hmm, jedu po schodech dolů a myslím na ni. Chce se mi vrátit pro ten louskáček na ořechy. Bylo to pomalejší, nemělo to takovou sílu, ale stejně to tam bylo. Stejně to vyvolalo pocit, že si koupit CHCI.

Ne proto, že je skvělý obchodník, ale proto, že mi dala kousek něčeho milého, co pohladilo.

A poprvé to nebyla chemie s prodavačem, byla to pokora a úcta ke mně.

Prodejní chemii má málokdo, ale úctu a ochotu snad dokáže každý ne? Tak proč tak málo lidí prodává?

 

 

Irena Vrbová