Před nějakou dobou mě začalo bolet koleno. Někdy víc, někdy míň. Nejdříve jsem aplikovala samoléčbu a čekala, až to přejde. Když nepomohl ani zásah masérky a doporučení, ať ho nechám aspoň 2 týdny v klidu bez sportu a používám nějako protizánětlivou mast, tak jsem se rozhodla, že návštěva ortopeda bude nejspíš nevyhnutelná. Po neúspěšné návštěvě na místní poliklinice jsem dostala doporučení, ať zajdu přímo na ortopedii do nemocnice, kde berou i akutní případy. V čekárně čekalo asi 5 lidí včetně mladíka na lehátku, na kterém bylo vidět, že má celkem velké bolesti a vypadalo to, že tam už čeká dost dlouho a má za sebou nějaká vyšetření.
Sestřička, která zjišťovala problém příchozích mi s omluvným úsměvem sdělovala, že mají na starosti zároveň pohotovost pro úrazy, takže je možné, že tam budu čekat hodinu nebo taky pět. Odcházela jsem po zhruba 3 hodinách s žádankou na magnetickou rezonanci a nálezem, ve kterém jsem rozuměla jen svému rodnému číslo, za sebou rentgen a asi dvou minutové vyšetření. V mírném šoku z toho, jak pan doktor mluvil o tom, že uvidíme po magnetické rezonanci a kdyžtak to pak řízneme.
Mezitím odbavili i mladíka s bolestmi a sanitář ho na vozíku odvážel na další vyšetření. A ještě, než zmizeli někam v labyrintu chodeb, vyběhla z ordinace sestra a na chvilku se u mladíka zastavila, chytla ho za ruku se slovy: „Chtěla jsem se s Vámi jen rozloučit. Byl jste moc statečný. Přeji Vám, ať jste brzo v pořádku.“ Tak prosté gesto, přesto tak veliké. Jen okamžik, než znovu odběhla čelit přílivu dalších pacientů. Bylo v něm tolik pochopení, lidskosti a soucitu, že jsem úplně zapomněla na slova o řezání. Tvář lékaře bych si dnes vybavila jen stěží, ale sestřičku s jejím úsměvem si budu pamatovat ještě dlouho.
Šárka Sonnková
