Tak to všichni neví😊 ale mnoho lidí ví, co by nechtělo dělat. Často vítězí posty telefonistek z call center a obchodníků v terénu.

„Ty vado, taky ti někdo často volá z callcenter? Já jim to pokládám hned…nenechám je ani domluvit“, je tak asi nejčastější.

„Já nejsem obchodník…“, je tak druhá nejčastější.

Jenže, co když je to jinak…?!?

Co když jsme obchodníci všichni…?

Včera jsem vyzvedla synovce ve školce, v metru mi dával pěkně zabrat, ukazoval mi, jak blízko může stát tunelu výjezdu přijíždějícího vlaku a moje míra odvahy byla oproti němu na bodu mrazu. Jeho ne. Dostalo mě to do lehkého stresu, naštěstí se nic nestalo, vylézáme z metra a osloví mě muž:

„Paní, nepřidala byste na…“, nestačil to doříct a já hodila hlavou, že ne.

Po pár krocích se otáčím a vidím ceduli Alzheimerova choroba – pomozte. Můj stres z metra malinko ustupuje pod tíhou toho nápisu a očima kluka, který mě oslovil.

Pár vteřin, bum:

„Paní, neodpověděla byste mi na pár otázek?“, stojí u mě holka a drží desky s propiskou.

„Hele, dnes ne, až nebudu mít u sebe tohoto cvrčka“, ukazuji na synovce.

Ufff, lepší, tohle odmítnutí nemusí být tak bolestné, tak předpokládající, že mi druhý nestojí ani za řeč a respekt k tomu, co dělá.

A tak jak to je? Je to podřadná práce? Obtěžující druhé? Nebo je to takové umění postavit se své vlastní zranitelnosti, že na to máme málokdo? Zranitelnosti z odmítnutí, z neúspěchu…a ukázat takhle na ulici svoji zranitelnost uloženou hluboko v sobě, kdo na to má odvahu.

Možná ten můj malinkej synovec. Já už ji nemám. Ale mám touhu se vrátit k tomu stánku s Alzheimerem. A myslím, že tam o víkendu ještě bude.

 

 

Irena Vrbová