Na výletě procházíme s kamarádkou chatovou oblastí v krásné přírodě. Když míjíme už několikátý pozemek, který je očividně opuštěný a nikdo se o něj nestará, povzdechnu si: „Ach, jo, takové krásné místo, já bych ho brala všema deseti a dala to tu dohromady. Kdyby mi ho někdo dal, tak by bylo na první pohled vidět, že to tu má někdo rád!“
A v tu samou chvíli mě napadne utopistická myšlenka: „Víš, co by byl dobrý zákon? Pokud něco nemáš rád, tak o to přijdeš a prostě si to vezme někdo, kdo to mít rád bude.“
Z představy mé vlastní geniality mě ale kamarádka rychle vyprovodí, je právník a přemýšlí trochu víc pragmaticky: „Prosím Tě, dovedeš si představit, jak by se to dokazovalo? Vždyť na to není žádná metrika, žádné důkazy…“
„Žádné důkazy? Tak se zastav, podívej se na tuhle chatu a řekni, má ji někdo rád?“
„No nemá, to je cítit, ale…“
„Ale mozek to nechce uznat, nemá data, já vím. Ale stejně, možná si to tím přemýšlením spíš komplikujeme. Je to jako by kulturista posiloval jen pravou ruku (mozek) a levou zanedbával (srdce).“
Zajímavá myšlenka to ale byla a vlastně mě i trochu vystrašila, když jsem si představila, že by mi někdo vzal vše, na čem není vidět, že to mám ráda. On ten zákon totiž docela dobře funguje i bez legislativy, ale kdybych ho měla před očima asi bych měla větší míru nezbytnosti pečovat o to, co mám ráda. O věci, o místa, o lidi a vlastně i o sebe.
Markéta Viehmannová
