Včera ráno po probuzení jsem si uvařila kotel kávy. To někdy dělávám a říkám tomu pomalá rána.
A nějak mi včera došlo, že k tomu ránu potřebuji životem méně a méně, aby mi bylo dobře.
Miminko se probudí a jen čumí a kouká ven. Když mráz na okně vykouzlí ornament, začne ho s radostí sledovat.
Včera ráno déšť vykouzlil na okně tolik kapek, že to vypadalo jako moře hvězd. A kupodivu včera jsem ty hvězdy viděla. Jako to miminko.
Tak si říkám, zda se životem ve stáří, které jednou přijde, vrátím do stavu miminka. Kosti mi asi budou vrzat víc😊ale vnitřně, jaké budou mé vnitřní pocity?
Asi bude záležet, kdo ty pocity vyrábí, zda já nebo mé okolí. Vzhledem k tomu, že si už řádku let myslím, že za vše, co se mi děje si mohu sama, mám naději. Mám naději, že se ráno probudím a
…budu ráda, že zjistím, že stále žiju😊
…uslyším venku ptáky…
…uvidím, jak kvete moje zahrada a v zimě praská mrazem, který je slyšet…
A ta rána už budou všechna pomalá…a asi budou hlubokým odrazem celého mého života, asi každý krok vytváří mé šťastné staří….
Irena Vrbová
