Moje babička je už dávno po smrti, ale nikdy nezapomenu na její větu, kterou řekla, když jsem jí pověděla, že spolužačka Lenka se dostala na vysokou školu:
„Ale neříkej, vždyť ona není vůbec hezká…“
A tak to máme všichni.😊 Nějak od dětství máme vkořeněné, dle čeho vnímáme lidi. Někdo dle fyzické krásy, někdo dle počtu vystudovaných škol, někdo dle výše majetku, někdo dle auta, někdo dle oblečení, atd. atd.
A často ani netušíme, jaká je naše metrika, protože v tom lítáme mraky let.
A tak v tom lítám i já. Vždy mě někdo zaujme a postavím si ho na pomyslný piedestal. Jako poslední měsíce jednu gymnastku. A málokdy vidím ten piedestal. Max. vidím, že mi ten člověk zabírá víc pozornosti.
A tak své kamarádce, kterou mám moc ráda ukazuji na youtube, jak moje favorizovaná gymnastka dává nohy za hlavu a další části těla skládá, že člověk ani netuší, jak to udělala. Čekám asi slova obdivu a přichází:
„Ty vole, jako hezký, ale ať jde a uvaří guláš!“
Sedám si a už v té chvíli vím, že se mi točí očička jako veverce z Doby ledové, když narazila do skla, které neviděla. A vzpomenu si na chvilku přesně před rokem, kdy se mi udělal zánět zubu a okostice a já chvílemi v posteli myslela, že nedožiji rána. Dožila jsem, protože zrovna tahle kamarádka mi poslala nahrávku, kde mi nazpívala písničku Máš má ovečka dávno spát….
Já pak fakt usnula…a byl to neskutečný dotek srdce…
Mám ji do teď uloženou a když potřebuji laskavost, pustím si ji.
Ty nohy za hlavou jednou zmizí a vyjede asi jiný piedestal…laskavost je věčná…
Irena Vrbová
