Nedávno se můj kamarád zamiloval. A nějak netušil, že se to asi stane. Možná netušil, protože nevěděl, že existuje „něco“, co mu zcela zamíchá životem.
Má dům, dvě děti, krásnou manželku a práci, která mu dává vysoké postavení a mzdu na velmi honosný život. Nakupuje běžně manželka, ale jeden den přišla sms, zda by nemohl koupit zeleninu, kterou manželka zapomněla. A on se stavil v jedné vietnamské večerce. Mladá prodavačka mu vyrazila dech. Nakupoval pár kousků zeleniny dvě hodiny. Druhý den nakupoval znovu, třetí znovu. A vytušil, že je v naprostém háji. Najednou mu postavení, výše mzdy bylo úplně jedno. Na co narazil? Na milenku? Taky, ale hlavně na hodnoty, které mu v životě chybí. Dobrodružství, to, že se o něj někdo zajímá, aniž ví, kým je ve společnosti. To, že najednou vidí vycházet slunce každý den a nechce, aby zapadlo.
A tak to je i s prací. Mnozí lidé nevědí, že existuje „něco“, co jim v práci může zamíchat životem. Že existuje práce, kde je takové prostředí, které vlévá krev do žil. To prostředí dělají vztahy, systém, šéf, etika.
Práce, která chytne za srdce, se těžko opouští a člověk o ní má tendence povídat v hezkých emocích. Takových lidí je dost.
Ta dívka v obchodu mého kamaráda přitáhla tím, jaká byla.
Ty ryzí motivační hodnoty v lidech může vyvolat šéf, který v ně věří a chová se dle nich. Tím, kým je jako šéf.
Zajímá se upřímně o práci svých lidí, vidí, jaké mají emoce. Ví jasně, co ve své firmě dovolí a co ne.
Neexistuje pro něj věta: „Tohle tu nechci, ale bohužel nemohu jinak…“
Uvědomuje si, čím firemní prostředí motivuje a čím demotivuje.
