Měl dvě manažerské školy, MBA a věřil, že je skvělý šéf. Rád budoval. Organizace pod ním rostla, otevírali každý třetí rok nové prostory a bylo jich víc a víc.
A jak to bývá, lidé přichází a odchází, i jeho tým takhle fungoval. Někteří zůstávali dlouho, i roky, desetiletí. Jedna z vedoucích dokonce už dvacet let. Taková řádka let, páni! První desítku fungovala jako víno, dokonce byla inspirací pro jiné. A pak přišel zlom, onemocněl jí manžel, o kterého se nadobro rozhodla starat, po dalších letech onemocněla dcera.
Ztrácela víru v život. Sny, které měla v mládí, se rozplynuly a ona se postupně přesunula do stavu, že nedošla kam chtěla, protože….manžel…dcera…život sám…. Většina týmu ji litovala a snažila se max podpořit.
Šéf si toho všiml i nevšiml. Lépe řečeno všiml, ale neřešil. Proč? No, komu se to řešit chce, něco tak citlivého.
Čas postoupil a ona přestala téměř fungovat. Začalo to být vidět tak, že někteří členové týmu začali být demotivovaní.
Byli na hranici lidskosti? Měli být drsní a poslat ji pryč?
Nebyli na hranici lidskosti. Šéf byl na hranici odvahy a zranitelnosti.
A měl to řešit, on a nikdo jiný. A poslat ji pryč.
Šéfa neformují školy, ty jsou skvělým doplňkem. Šéfa formuje, jak umí zvládnout své srdce. Jak se umí postavit výčitkám ega, že je nelidský, ubližuje, ničí jednu bytost.
Po chvíli přišla první výpověď. Od pracovnice, která byla v organizaci patnáct let. Od té, která vždy pracovala a vlastně se o ní ani nevědělo, jen se říkalo, že ona je jediná, kdo by za organizaci položila srdce. A tohle srdce se zlomilo vejpůl. Jedna půlka zůstala v minulosti, kdy vše fungovalo a šli za společným poslání. Druhá půlka už nevěřila…nevěřila, že mají společné poslání, tohle poslání bylo přebito smutným osudem jednoho člověka, který se rozhodl nevěřit v život a lidi.
Jedinec zabil celou organizaci. Ale ve skutečnosti tím jedincem byl sám šéf.
A ten, který je moudrý, v této chvíli položí svůj post. Nebo se rozhodne, že zranitelnost srdce není slabost, ale ohromná dovednost.
Irena Vrbová
