Někdy se někdo cítí sám, i když je mezi mnoha lidmi. A v té chvíli to není samota, ale osamění…

Vdala se velmi brzy. Chtěla děti. A vzala si muže, který vůbec nebyl její typ. I tak se prvotní zamilovanost objevila a než zmizela, byla vdaná. Cvrkot kolem dětí a sladká nevědomost svého bytí jí dalo život, který nebyl špatný. Vše měla, dalo by se říct. Byli zdraví, děti krásně rostly a majetek s věkem přibýval.

Jen ji sem tam napadlo: „A to je všechno? Takhle fakt vypadá, když je člověk šťastný?“

Po letech děti odešly z domu, nejprve na studia, pak i na stálo. Manžel doma byl i nebyl. Byl zvyklý, že ona je stále po ruce. Uklidí, uvaří, vypere, jde, kam on chce na návštěvu, jede, kam od chce na dovolenou. A bral to jako samozřejmost. Jako když postavíte konev na zem a až chcete znovu zalévat, zase ji tam najdete.

Jenže ta konev se hnula. Čas získaný skrze odchod dětí způsobil, že se kolem ní objevili noví lidé. Jiní, hraví, veselí a ona se najednou cítila úplně jinak, než když bývala ve společnosti svého muže.

Jako by někdo mačkal knoflíky na jejím těle a postupně zapínal, co letité manželství povypínalo.

A začala žít, jezdit i kam chtěla ona.

„Přijel jsem domů a jsem tu sám…nikdo tu není“, přišla sms jednu sobotu od manžela, když byla s kamarádkou na výletě.

„Já jsem sama, i když tam jsi ty….“, byla její odpověď.

Konečně pochopila, jak to vypadá, když je člověk se svým já a když není 😊

 

 

Irena Vrbová