Cestou z práce jsem nastoupila do celkem plného autobusu. Okolí jsem moc nevnímala, protože jsem byla začtená do knížky. Hned na další zastávce mě ale vyrušil mladík, který si sám pro sebe nahlas mluvil, jako by se s někým dohadoval. Nevím, zda byl pod vlivem nějaké návykové látky nebo byl jenom naštvaný. Postupně přidával na hlasitosti i vulgaritě. V jedné chvíli se začal dožadovat informace o tom, kde najde nějaký úřad. Ptal se všech okolo. Jednou, dvakrát, pětkrát. Nikdo mu neodpověděl, takže přidával na hlasu a svoji otázku opakoval stále dokola a bylo slyšet, jak jeho nelibost roste. Asi po desátém pokusu položit stejnou otázku mu ne úplně vybíravě odpověděla jedna paní. Atmosféra v autobuse byla velmi napjatá a bylo cítit, jak netrpělivě všichni vyhlížejí konečnou, aby mohli z této nepříjemné situace uniknout.
Doma před usnutím jsem se k tomu v myšlenkách vrátila. Nejdřív jsem cítila naštvanost na toho mladíka, ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem se styděla. Proč jsem mu vlastně neodpověděla? Ne že bych si byla v té chvíli odpovědí úplně jistá, ale co mi bránilo vytáhnout telefon a tu adresu najít? Proč mi bylo tak zatěžko zachovat se k němu laskavě? Byla to moje pohodlnost na chvíli se odtrhnout od čtení? Stud před ostatními začít s ním komunikovat? Obava, že mě něčím slovně odpálí nebo bude chtít něco dalšího? Možná od každého trochu.
V tu chvíli mi bylo z mého nedostatku odvahy smutno. Ale už se stalo a nezměním to, jen příště už to udělám jinak. Budu se snažit být laskavější i v podobných situacích.
Šárka Sonnková
