Patřím mezi Husákovy děti. Přímo Gustav Husák mě nevychoval, ale základ výchovy mám asi podobný jako všichni z té doby. Výchova měla svůj standard, asi podobný jako když jste v 70. letech navštívili Prahu. Její domy působily jednotnou barvou.
Nedávno jsem zaslechla rozhovor dvou maminek. Jedna říká: „A Ty vnímáš současnou výchovu jak?“ A druhá odpovídá: “Já vychovávám alternativně, dokud se nevzteknu…“ 🙂
Tatínek z našeho zájmového kroužku pro děti nikdy na své dítě nezakřičel a nevztáhl ruku, protože používá metody výchovy na Novém Zélandu, kde strávil dvě léta….
Ráno nemohu jezdit do práce mezi 7.45 a 8.00. Ve vedlejší ulici vzniká dopravní kolaps. Mámy na plný úvazek (to jediné za pana Husáka nebylo :-)), dovážejí svá dítka do školy a musí co nejblíže ke vchodu školy. Tudíž tam v tu dobu zastaví stovka aut a probíhá loučení, jako když jsme my odjížděli na celé prázdniny z domu.
Letos první mužský pár adoptoval v ČR dítě. Bydlí v Nizozemí, aby mohli žít bez útoků okolí. V ČR by do toho znovu nešli, bylo to až moc nepochopení ze strany okolí.
Rodiče už dál nemohou unést systém školství v ČR a v rámci pracovního poměru máma na HPP zakládají nové soukromé školy.
Tak nějak vypadá současný ne svět, ale Česká republika. V Nepálu má máma dětí dvanáct, protože počítá s úmrtností a nějaké to dítko do dospělosti vychovat chce.
Chceme vychovávat jinak. Chceme daleko více pochopit své děti. Chceme jim dát, co nejméně zátěže do života ve formě „traumat“ z dětství. Nejlépe žádná. Jde to?
Určitě jde, všechno jde. Záleží jak? Milujeme své děti méně než rodiče Husákových dětí? Bojíme se o své děti méně? Kdo se o své dítě nebojí? Nikdo? Pak to opravdu jde jen do určité míry. Do míry hranic našich strachů, do míry umění své dítě „vypustit“ do života a nepáchat na něm dobro.
Irena Vrbová
