Poslouchala jsem jednu paní, která mluvila o laskavosti k sobě samému, vyprávěla část své cesty a v jeden moment řekla: „A pak jsem se zamilovala sama do sebe…“
V tu chvíli se můj mozek zastavil a v uších mi znělo jen „zamilovat se sám do sebe“ a představila jsem si sílu prožitku, který k tomu patří, když se zamilujeme do někoho jiného.
Jasně…mluví se o tom shora zdola, člověk má mít rád sám sebe, úplně souhlasím. Pokud v sobě nevidím hodnotu…množí se situace, kdy ji opravdu nemám. Stejně tak s druhými, pokud se nemám rád, jen těžko přichází lidé, kteří mají rádi mě, alespoň ne kvůli tomu, jaká jsem osoba…
Jenže, zamilovat se do sebe, to je tedy úplně jiná síla než to, jak jsem to do té doby vnímala. Když jsem si to v duchu porovnala, zjistila jsem, že moje snaha o to „mít se ráda“ se zatím spíš podobá snahám „nemít se nerada“…dalo by se říct „tolerovat se“. I k tomu může vést dlouhá, a ne úplně snadná, cesta, ale asi to není to, kde bych chtěla tuto výpravu ukončit.
A proto jsem se začala sama sebe ptát:
„Do čeho bych se sama u sebe zamilovala?“
„Kdy sama se sebou ráda trávím čas?“
„Co mě na mně samotné baví?“
„Kdy si užívám svou vlastní přítomnost?“
Nejdříve nepřišlo vůbec nic a trvalo poměrně velkou část dlouhé procházky, než začaly nějaké věci přicházet…
…baví mě, když sama sebe rozesměji situačním nebo slovním vtipem
…užívám si svoji hravost, schopnost dělat „blbiny“
…ráda trávím čas se svojí obrazotvorností a určitým typem nadhledu, do kterého se občas dostanu
Doufám, že ten seznam bude růst. A do čeho byste se u sebe zamilovali vy?
Markéta Viehmannová
