No samože mají, páč mají nás. A my je, pokud neztratíme hravost.
Nastupuji do výtahu, už téměř mačkám patro a v tom slyším:
„Běž, ty se tam vlezeš, jeď, já vyjdu pěšky,“ říká asi maminka nebo někdo prostě dospělý.
Šup a vedle mě stojí asi tak 12leté dítě.
„Dobrý den,“ pronese a zmáčkne čudlík na výtahu, patro nade mnou. Já u těch čudlíků stojím, takže holčička dost šla do mého prostoru. Což ji očividně vůbec nevadilo. Podobný proces jako by tam stálo prkno 😊
Tudíž rychle mačkám čudlík i já, ať s ní neodjedu k nim 😊
„Čau“, odpovídám. Holčička dělá jako bych nic neřekla, otevírá pusu a začíná si prohlížet v zrcadle skrze mě zuby.
„Z kterého jsi patra?“, ptám se, ale hned mi dochází, že to vlastně vím z těch čudlíků a čekám pubertální protočení očí. To nepřichází, přichází něco jiného 😊Daleko lepší na sledování.
Holčička si dál prohlíží svůj zatím bílý chrup a v hlavě zvažuje, zda ji stojím za odpověď. A šup, začíná mě to bavit. Koukám na ni. Svýma celkem tmavýma očima. Ona je chudák cítí. To ji nakonec nedá.
„Ve dvojce,“ řekne a zavře pusu, páč polykat se musí. Polkne a znovu pusinu otevře a jedeme dál v prohlížení.
Škoda, že nebydlím v New Yorku v mrakodrapu, chtěla bych těch otázek dát víc.
Výtah zastavuje. „Tak čágo“, povídám a jdu ven.
„Nashledanou…“ Za chvíli cvakne výtah nahoře: „S kým se to bavíš?“, říká zřejmě vyděšená maminka, že to dítě fakt mluví 😊
Irena Vrbová