Ráda jezdím ke klientům, mrknout se do jejich místa. Kde žijí pracovní život.
Dorazila jsem dřív a bylo brzké ráno. Ke klientovi, co provozuje školku a školičku. Mají ji v úžasném místě. Tak mám čas se projít dokola. Sleduji to ticho, je to u lesa na kraji Brna.
Je přesně ten čas, kdy se schází děti na denní program. Většina už je uvnitř, přichází poslední opozdilci. Maminka s dvěma dětmi, jdou do kopce a já velmi pomalu z kopce.
Koukám před před sebe a najednou slyším:
„Mamíííí a dnes je to naposledy?“, ptá se starší synek.
Ticho…
„Mamíííí, je…?“, doplňuje ho mladší ségra.
Ticho…
Nedá mi to a mé oči přejdou na maminku. Jde, nemá batoh, ale jde jako by ho měla. Na zádech. Sejdeme se očima. Nejprve se jen koukne, ale…vidí, že vidím. Vidí, že se stále dívám a neuhýbám. Dívám a vidím. Ten batoh. Ta myšlenka, že i skrze lásku k vlastním dětem se mi nechce odpovídat na 314.dotaz dnešního rána. Vidím ji…úžasnou mámu s vakem na zádech a myšlenkou, že je teprve ráno, ale už je toho dost.
„Ano, dnes je poslední den,“ najednou vyrazí ze sebe. Podívá se na něj a zpět na mě a pošle mi velmi souznící pohled.
„Ať mátě krásný den, maminko,“ říkám, když se míjíme.
„Díky….,“ pronese úlevně. A krásně se usměje.
Někdy stačí tak málo. Tak malinko. A udělá to moc. Oboustranně. Pinkly jsme si to navzájem. Jak je naplňující koukat po lidech a vidět je…
Irena Vrbová