Slova mají ohromnou moc. Mohou léčit i zraňovat. Mohou zachránit život nebo ho zničit. Mohou vyvěrat z lásky nebo nenávisti. Jsou mocnější než jakékoli zbraně. A nepůsobí jen na toho, vůči komu jsou vyřčeny, ale zasahují i jejich autora. Nemusí působit hned. Jsou jako semínka, která padnou do půdy a tam dále klíčí a rostou. I ten nejvyšší strom a nejrozložitější strom vyrostl z malého semínka. A stejně tak rostou naše myšlenky, které se znovu odráží v našich slovech a činech.
Ať už jsme v životě v minulosti slyšeli nebo řekli cokoli, nemáme možnost vzít to zpět. Nemáme možnost to vymazat. Nemá smysl se za to obviňovat. Co ale můžeme udělat, je tady a teď se rozhodnout, že už to chceme jinak. To je naše obrovská možnost. Možnost volby. Volby toho, jak se k dané situaci postavíme. V tomto jsme si všichni naprosto rovni. Jasně, že to není vždy jednoduché. Ale důležité věci nebývají jednoduché. Můžeme v sobě posilovat vděčnost a lásku za to, co máme, nebo živit nespokojenost z toho, co nám chybí.
Já, když mám chuť se politovat a sklouznout do role „su chudáka“, tak se snažím rychle si připomenout někoho, kdo by měl mnohem větší „právo“ si stěžovat. Jedním z takových lidí je například Nick Vujicic. Mladý muž, který se narodil bez rukou a nohou. V dětství se mu děti v okolí posmívaly a jeho to trápilo natolik, že nechtěl žít. Ve svých 37 letech má spokojené manželství, 4 děti, vydává knihy, cestuje po celém světě a dělá přednášky nejen na školách o šikaně, naději, víře a lásce. O lásce a láskyplných slovech jeho rodičů, kteří ho podporovali, milovali a svými slovy ho motivovali dostat se tam, kde je.
Zkusme se víc zamýšlet nad svými slovy a rozdávat víc radosti než bolesti. Každým kousíčkem tak můžeme přispět k tomu, aby byl svět lepší místo pro nás pro všechny.
Šárka Sonnková
