Když jsem byla malá, tak věta – nechovej se ke mně jako k psovi – znamenala, že se druhý k dotyčnému chová nehezky.
Sedím na pláži a sleduji jeden německý pár, mají pejska. Pořád ho fotí. Mazlí. Paní se ho snaží aportovat, což ji dost nejde 😊 Neva, časem to dá.
Pak pán vleze na paddle board, posadí se, před sebe posadí pejska a paní je fotí ze všech stran.
Druhý jdu zase na pláž a ejhle, oni kromě pejska mají dva malé kluky, asi 6 letého a 10 letého.
Hmm…pejsek má stále pozornosti. Na chlapce pán umí jen asi ne úplně řvát, ale …..nic příjemného to není. Možná hoši zlobili a tohle je dopad netuším. Jenže pejsek včera taky zlobil.
Za chvíli jde pán na paddle board a starší synek se jde zeptat, zda může s ním.
„Nein! Verstehst du? NEIN!“, a odpádluje.
Kluk sedí dlouho na břehu a hází kamínky do vody. Je mi vedro a tak jdu do vody. Kousek od břehu je ohromný nafukovací hrad plný překážek a mě to nějak přitahuje. Vylezu na třímetrový můstek a skáču do vody. Najednou za mnou něco stříká. Kluk je mi v patách. A rovnou šipku. Ze tří metrů. Hmm, ukazuji mu prstem nahoru. Začne se smát a plave skočit znovu. Skočil asi desetkrát a já seděla nahoře a koukala na něj.
To stačilo k radosti a úsměvu. Stačilo by, kdyby se k němu jeho táta choval jako k psovi. To by v tomto případě fakt stačilo…
Nicméně, byl na celé pláži jediný, ostatní tatínci na tom hradě dováděli se mnou, až to možná některé maminky dovádělo do žárlivosti.
Ale co už, v životě si máme hlavně hrát.
Irena Vrbová