Občas se stane, že si člověk z nějakého kurzu odveze jednu jedinou větu, pro kterou si přijel.
„Clear is kind.“
„Být jasný/říkat lidem pravdu je laskavé.“, zní mi v hlavě, když v jednom týmu extrémně hodných lidí řešíme, proč si nedokáží navzájem otevřeně říct věci, se kterými jsou nespokojení. Nedejbože je dokonce „štvou“, toto slovo je snad dokonce tabu.
„Ale tak ono není ani na co si stěžovat…celkově to klape a každý dělá to nejlepší, co může… A nemůžeme si ještě dělat zlou krev mezi sebou…“
„Aha, takže to, jak občas zvažujete výpověď se děje proč? A jak se stalo, že byl ze sesazení překvapený ten člověk, co jste s ním nepokojení už několik měsíců? Jak to, že to netušil?“
Protože…
„Laskavost bez pravdy je faleš.“
„Tak mi ale řekněte, jak mám řešit tohle? Mám v týmu 3 matadorky, které dělají svou práci na jedničku, dobře jí rozumí, ale já tam nejsem schopná udržet nikoho nového. Vždy si na nováčkovi zgustnou, nevybíravě mu vytknou každou chybu, ušklíbají se, drtí ho a argumentují tím, že říkají přece pravdu. A na to já nemám co říct a Vy mi tady i říkáte, že podle té Vaší rovnice to dělají dobře…“
„Tak jim řekněte, že každá mince má dvě strany a každá rovnice se dá číst zepředu i zezadu.“
A proto…
„Pravda bez laskavosti je jen neurvalost.“
A tak si dovolím pro sebe nepatrně změnit původní znění moudrosti milé lektorky na:
„Clear and kind.“
Protože…Pravda a laskavost je cesta.
Markéta Viehmannová
