Je předvečer nového dne a dávám si dohromady běžeckou trasu na zítra. Vypisuji si místa v mapě na malý papírek, abych se neztratila. Přece jenom bude minus 10, nebude čas dlouho hledat, kudy se vydat.
Ráno za tmy vyjíždím, na jižní cípek Orliček. Po dojezdu se rozhlédnu a nevidím téměř nic, mlha sedí všude kolem mě. „Ufff, tak to asi nedám celé…někde to zkrátím“, proběhne mi hlavou. „Bože, chce se mi?“, a jdu udělat potřebu za auto.
Nakonec vyběhnu. Směr do kopce. Tak prudkého, že chvílemi musím dost zpomalit. A pak…. Kilometry se ukrajují a spolu s nimi se otevírá svět kolem mě. Mlha se zvedá. Zastavuji se, otáčím a vidím, co vše nechávám za sebou. Silná chvíle…nostalgie…melancholie…možná i smutek…. Je čas…. Je čas běžet dál.
Zastavím se až na hřebeni, zjišťuji, že mé myšlenky se změnily v pocity těla a najednou chci běžet dál a dál. Zapomínám, že v kapse mám trasu bod po bodu. Běžím, po dalších kilometrech to seknu doleva a běžím místy, která nejsou značená. Intuice se mi stává nejlepší mapou.
Po delší chvíli se ukazuje viditelná cesta. Co je to tam na konci? Nevidím to, je to v dáli …„něco“. Má smysl tam běžet? Podívám se nalevo, vidím hradbu hřebene, podívám se napravo, vidím údolí Divoké Orlice. Vždyť už ta samotná cesta má smysl.
Na konci je kříž, fotím si jej a najednou:
„Dobrý den, vy tady běháte?“
Otáčím se a za mnou stojí muž. Kouká na mě. Má milé, měkké oči.
Už ani nevím, co vše jsme si řekli. Omámilo mě, jak mi s ním bylo hezky. Někdy je deset minut s někým víc než rok s někým jiným. Děkuji, neznámý pane, za dotek dnešního dne…
Dobíhám. Sedám do malinkého kostelíka, u kterého parkuji. Sedím, koukám na oltář, a tak si říkám: „Takový rok 2026 bych si přála, takový, jaký byl tento běh. Protože dnešní běh byl jeden z nejhezčích a kdo ví, proč“ 🙂
Irena Vrbová
