Jsem zvyklá se potkávat se svým JÁ. Už roky. A předtím dlouhé roky trvalo, než jsem ho vůbec našla, poprvé potkala. A poté vytvořila způsob svého fungování, aby tyto schůzky byly tak časté a plné, že má nádrž krásných pocitů ze života nebude strádat.

Nicméně letošní způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným…

Po osmi letech jsem na sebe zapomněla. Dokonce vědomě. Léto bylo tak plné vjemů a tak silných, že jsem si i řekla, že se se sebou na chvíli nepotkám. Pak přišla dovolená v horách, kde také „nebyl“ čas a …?

Najednou byla tady. Osamocenost. Tak jiná než samota. Tak hlubší v síle pocitů. Kolem mě stále byli lidé, dokonce jich bylo hodně a mnozí mě mají velice rádi. A stejně, objevila se silná osamocenost. Pocit, který je úzký, melancholický, člověk si připadá sám, ale vlastně z pohledu zvnějšku sám není. Je to vnitřní samota.

A v té chvíli mi to došlo naplno. Kde jsi, ty moje nejdražší JÁ?

Naštěstí to celé trvalo jen dva, tři měsíce, tudíž nestačilo odejít až moc daleko a já ho mohla rychle dohnat. I teď, když píšu tyto řádky tu se mnou je. To je jedna ze schůzek, kde bývám jen JÁ se svým JÁ. A pak, když cvičím…nebo když trávím čas v parku na Kampě…nebo když běhám. Těch způsobů setkání se sebou mám vícero a snad se mi dlouho nestane, že mi během nich znovu zmizí má zakořeněnost v sobě, mentální a citové napojení na sebe. To jediné mi dává tu nejcennější energii pro můj život.

Miluji tě MOJE JÁ…stále a navždy…

 

 

Irena Vrbová