Vždycky jsem byla vděčná za to, že každý rok neřeším, že jsem o rok starší. Byla jsem vděčná za tuhle svou povahu, kdy si už od osmnácti přijdu v podstatě stejná. Dokonce jsem trochu rýpala do kamarádky, která to naopak řešila už od těch dvaceti.
Vždycky říkala: „Tyjo, 22, 25, 27, 30…. to je hrozný, přijdu si starší a starší a jaké Ti s věkem přibývají bolístky a vůbec problémy.“
A já blázen jsem se jí na to snažila argumentovat: „Hele, vždyť mě je teď tolik, kolik tobě, když jsi to říkala naposled a vůbec nic nepociťuji.“
Ona se nenechala: „No jó, ale to ještě nebylo nic oproti tomu, jak je to teď, to si počkej!“
A já se smála: „To je ale nekonečný, vždyť Tě nikdy věkem nedoženu.“ 😊
Zajímavé bylo, že když si našla svého životního partnera, přestala se svým věkem být nespokojená a už nikdy o něm nemluvila. Byla jsem za ni ráda.
Jenže ejhle, co na mě (imunní proti stáří) den po mých 35. narozeninách „skočilo“. Opravdu přes noc jsem se koukala na své fotky a začala otravovat své okolí tímto: „Tyjo, nepřijdu Ti nějaká jiná? Nemám víc vrásek? To takhle vypadám už delší dobu?“
Po pár nevěřícných pohledech jsem přestala otravovat okolí a začala jsem přemýšlet. Protože to, že by někdo zestárl přes noc a přesně v den svých narozenin bylo opravdu divné. A pomalu se začaly vynořovat větičky, které jsem si nenápadně říkala posledních pět let:
„Dítě? Do 35 času dost.“
„Vlastní bydlení? To stihnu do 35.“
„Dostat se do formy? Do 35 to organismus zvládá dobře, mám čas.“
Celých pět let mě to v různých chvílích uklidňovalo, abych si zavařila na ten jediný den, kdy se ledabyle pronesené věty střetly s realitou.
A tak jsem přestala věřit na to, že krize středního věku má cokoli společného s věkem. Krize středního věku může přijít kdykoli, když bychom chtěli něco, co nemáme a máme pocit, že už jsme to mít měli. A člověk by asi neměl odkládat „na někdy“ to, co pro to může udělat teď.
Markéta Viehmannová
