Asi každý v životě tak nějak za něčím jdeme. I ten, kdo nejde vědomě, tak v momentě, kdy se mu něco podaří a cítí vnitřně, že něco dokázal, je mu hezky. Jednoduše je krásný pocit, když stojíte před lidmi, něco ukážete a oni zatleskají. A vy to dokážete přijmout až do hloubi vašeho srdce, bez zardění či studu.

Nemluvě o tom, jak to pomáhá ke stavbě naší identity. Jenže tohle už je zpětná vazba na ni. To, co je „PO“ z časového hlediska.

A co je PŘED?

Netušila jsem, že se mi podaří potkat v životě člověka, který snad už od peřinky věděl, co chce. A vášeň a touha ji dovedla na samý vrchol umění jejího oboru. Tance.

Touha a vášeň, která stála za její životní identitou. Nic víc, nic míň. Až se někomu může zdát, že takový člověk jde přes mrtvoly. Až tak se dá ohodnotit člověk, který jde za svojí touhou a aby došel na konec, nepustí k sobě přání a touhy jiných spojených s ním. Raději „zklame“ ostatní, než by umřel on sám.

A proti ní, proti mé tanečnici, posledních deset let řeším téměř každodenně generační výměny v menších a středních českých firmách. Každý otec podnikatel nebo matka si přejí potomka, který firmu převezmu. Jak by ne, je to nejjednodušší. Pro ně. A potomek? Moje nejčastější otázka je:

„Jak se stalo, že jste začala řídit firmu otce?“

„Chtěla jsem dělat umění. Ale bratr je sochař a když mi bylo patnáct, rodiče rozhodli, že jeden umělec v rodině stačí..a tak dělám tohle..“, odpovídá mi žena, která mě zaujala hned jak vešla do mé konzultační místnosti. Mám slabost pro umělce a ona měla jejich oči.

Ach ta identita tvořená přáními rodičů. Ach ta identita tvořená tím, co rodičům chybí. Ach ach…

No a já? Teprve před pěti lety jsem komplet vyměnila celý můj šatník, celý v jeden moment. Naštěstí jen šatník. Vesměs vše ostatní vyšlo z touhy, mé vnitřní. Ne tak silné jako u mé tanečnice, já to v peřince ještě nevěděla. Ale život mi dal možnost volby a já si vybrala. Má odvaha mi dovolila za ní jít. A díky Bohu za mě. Jen tahle identita dokáže přinést štěstí.

Potlesk za úspěch, který vnitřně „není“ úplně náš také přinese radost, ale málokdy dlouhodobé štěstí. Na tom pomyslném kopci úspěchu máváme praporkem ostatním, ne sobě.

 

 

Irena Vrbová