Nedávno jsme jako firma začali spolupracovat s jedním novým dodavatelem a po první platbě mi volá a říká: „Už dlouho se mi nestalo, že bych dostal peníze včas, chci Vám poděkovat. Už jsem se bál, že je fakt normální neplatit.“

A nejen to, často slýchávám: „Hele mně taky nikdo neplatí včas, proč bych měl…?“

Kde tohle vzniká? Kde je ta první příčina? Proč se na to nabalují další lidé a vzniká syndrom jednoho pytle?

A buch, ve stejném týdnu dostanu mail od jednoho svého klienta, zda si myslím, že člověk může být finančně úspěšný, aniž podvádí. Zda je etika ještě slovo, které se nosí…

Nosí, záleží, zda máme odvahu ho nést na svých bedrech na cestě životem. Nebo zda jsme nuceni si svoji etiku zatočit jinam na základě vlastních selhání, která se nám stala.

Prostě jsem něco podepsal… a nakonec na to peníze nemám a bojím se zvednout sluchátko a říct: „Nezlobte se, já se unáhlil, můžeme se ještě jednou sejít a najít řešení?“

Nebo mi pozdě zaplatili dodavatelé, zpomalilo se mi cash-flow a zapírám se, místo, abych zavolal a řekl: “Stala se mi nepříjemná věc, je možné Vám zaplatit o týden později? Omlouvám se.“

Co nám v tomto brání? Většinou strach. Bojím se, a pokud volám ve strachu už poprvé, stáhnu druhého do vzteku, akce vyvolá reakci. A pak už se raději vždy zapřu, i zapřu své hodnoty v sobě. Nakonec mě ani to, co dělám nebaví…vytratila se chuť, radost. Není možné se radovat ze života, když se člověk zneuctí před sebou samým. A aby přežil, najde větu – vždyť to dělá každý.

Strach spustí u druhého vztek. Odvaha a upřímnost spustí…pochopení…

 

Irena Vrbová