Je slunečné dopoledne, všední den na Zelném trhu v Brně. U jednoho stánku s ovocem sedí stařenka a plete ponožky. Kde se tu vzala? Jako by spadla ze samého nebe…
Petra jako každý pátek dopoledne nese podklady pro účetní, spěchá, tak to vezme zkratkou přes Zelňák. Najednou si všimne krásných jahod a rozhodne se je koupit dětem, budou mít radost. Na víkend jako vždy jedou na závody, manžel je nadšený běžec a celá rodina mu dělá technické zázemí. Snad se mi dnes podaří navařit na celý víkend, proběhne hlavou Petře a vytahuje peněženku. Najednou si všímá stařenky…
Stařenko, co to tu děláte?
Pletu ponožky…
Ponožky? Ty už se dávno nepletou, i tady na trhu je seženete za pár korun…
Moje milá, proto je nepletu.
A proč tedy?
Protože dělám radost sobě samé…
Cože, sobě samé? Co to je za blbost?
Petra se zamyslí a najednou ji zamrazí…co dělá radost mně? Stařenka, jakoby četla její myšlenky, se jí zeptá na to samé.
Co mi dělá radost? Petra dlouho přemýšlí…
Stařenka se snaží napomoci… No, copak děláš jen pro sebe?
No, třeba zítra jedeme s manželem na závody.
Já vím, ale copak děláš jen pro sebe?
Stařenko, abych řekla pravdu, tak já vlastně nevím. Skoro se v životě nezastavím, práce, manžel, děti…jednou měsíčně k našim… Ha, už vím. Největší radost mi dělá, když udělám radost druhému? Proto kupuji u Vás jahody a dnes uvařím celé rodině skvělou večeři.
No, ano, a co uděláš pro sebe?
Stařenko, Vy mě trápíte, jak pro sebe?
Moje drahá, až najdeš něco, co uděláš pro sebe a udělá Ti to stejnou radost, jako nákup dnešních jahod pro děti, budeš šťastná…misky vah Tvého života se vyváží…
Petra se zvedá jako opařená. Má o čem přemýšlet. A kdo ví, třeba se opravdu zapíše na ten kurz kreslení, co jí loni na internetu tak zaujal… Třeba to bude první krůček najít zpět svoji Petru…
Irena Vrbová
