Vyprávěla mi kamarádka jeden rozhovor, který vedla s kolegou z jiného města po telefonu. Po dořešení pracovních věcí se trochu zapovídali:
„A ty jsi rodilá Pražanda?“
„Jojo, jsem, narodila jsem se v Praze.“
„Ty jo, tak to se jen tak nevidí, já vlastně asi žádného rodilého Pražáka neznám…“
…..
„No, tak jo, hezky se mi s tebou popovídalo, vlastně jsi hodně příjemná, na to, že jsi Pražačka.“
„No, tak to je celkem troufalé tvrzení, vzhledem k tomu, že nikoho jiného, než mě neznáš…“
No, troufalé rozhodně a dá se říct, že i hodně zajímavé. Protože to opravdu často bývá tak, že čím méně o něčem víme, čím méně někoho osobně známe, tím více nám to dovoluje kreslit ostrými černobílými čarami. Prostě máme jasno. Toto je černá, toto je bílá, tady jedna začíná, tady druhá končí. A tak to je. I když to neznám. Právě proto, že to neznám.
Jakmile totiž začnu něco poznávat, začne se mi na paletu vkrádat více barev. Nejdřív šedá, pak hnědá, oranžová, žlutá… A také ty přechody jsou nějaké měkčí, hůře se poznává, kde která barva končí a kde začíná nová.
No popravdě, není to pak takové o hodně komplikovanější? Tak to rozhodně! A zároveň přívětivější a reálnější? Tak to zcela jistě 😊
Markéta Viehmannová
