Jsem vděčná svému osudu, že mojí prací se stala má největší životní vášeň. A tak se většinu svého času věnuji svým koníčkům, jak v práci, tak v soukromí. A tím pádem mě život hodně baví.

Ale stejně pořád zkoumám, jak vypadá pocit trvalejšího štěstí.

Mnozí si přečtou první knihu o osobnostním rozvoji, navštíví první rodinné konstelace a jsou hotovi😊Prostě ten stav mají v kapse. A pak už jen radí ostatním😊

Tak to mi nestačilo. A dokud člověk tento pocit opravdu trvaleji nezažije, neví, že neví.

Sem tam si dám dárek sama sobě. Někdy to dokonce přeženu a dám si mega dar. Zatím se to stalo jen 4x v mém životě a vždy šlo o setkání s někým, kdo je v mým očích unikátní. Někdo, kdo došel v životě daleko v tom, co miluje, co dělá. Inspirují mě tito jedinci, jsou pro mě chodící originalitou. Není jednoduché se k nim dostat, ale když máte touhu, jde i nemožné.

A tak jsem si tento dárek po letech zase dala. V den, kdy se setkání odehrálo jsem se probudila a od samého rána fungovala jako jedna velká žárovka.  A měla neskutečné pocity. Během dopoledne jsem si jich všimla: „Hmm, tak tohle je dobré, to je taková hezká stovka na teploměru štěstí.“

Setkání proběhlo a teploměr se vyšplhal na stopadesát. To už ale bylo moc na trvalý stav, takže následnou noc jsem skoro celou probděla😊

„No a kde asi tak jsem průměrně během běžných dnů?“ říkám si.

„Osmdesát a to není od přečtení první osobnostní knihy vůbec špatné. Byť je to třicet let.“

Stovku zatím nemám trvalou, nicméně si ji dokážu darovat a asi na sobě nebudu šetřit😊

 

 

Irena Vrbová