Letos to bude 30 let, kdy máme všichni možnost svobodně podnikat, studovat, cestovat, plnit si svoje sny. Větší svobodu na straně jedné, ale i větší zodpovědnost, jak sami se svým životem naložíme. Pohledů na to může být celá řada. Od současných majitelů slýchávám občas dva: „My jsme za našeho mládí nic nemohli a chci dopřát svým dětem možnost svobodně cestovat a studovat, co chtějí, a rád jim to vše zaplatím“. Anebo naopak: „Nechci, aby moje děti měly vše zadarmo, ale uvědomily si, že o úspěch se člověk musí zasloužit.“ Každý z těchto názorů má jistě svoji váhu. Hranice mezi tím může být velmi tenká a má ji každý z nás v sobě trošku jinak. A určitě se to netýká jen podnikatelů.
Nedávno mi vyprávěla jedna moje známá, jak k oblasti peněz přistupuje při výchově svého dnes osmiletého syna, a přišlo mi to dost zajímavé. „Jako každá máma chci pro své dítě to nejlepší. Školu, kde bude rozvíjet svoje schopnosti a nadání, možnost podívat se na zajímavá místa, kroužky, kterého ho budou bavit. Na druhou stranu chci, aby věděl, že vše něco stojí a už od mala si uvědomoval, že ne vše si může vždy koupit. A jak ho to učím? Každého půl roku syn probere svoje hračky a rozhodne se, se kterými si už nechce hrát. Tyto hračky pak prodám. Peníze, které za ně dostanu dám synovi do pokladničky a on je může utratit podle svého“. On sám se rozhodne, spočítá si, co si může koupit, a to si potom koupí. Daleko víc si těch věcí potom váží a víc zvažuje, co opravdu chce.
Někdy se nejvíc naučíme tím, že nedostaneme vše hned.
Šárka Sonnková
