Nedávno mi volala kamarádka, že by se se mnou pracovně chtěl sejít jeden člověk, kterého potkala. Byla zvyklá, že dříve bych na takový podnět hned reagovala pozitivně. Tentokrát jsem jí řekla, ať klidně předá můj kontakt, ale ať mi dotyčný nejprve napíše, o co se jedná a uvidíme.
Odpověděla „ano“, vycítila, že je možné, že se s daným človíčkem nesejdu. Tudíž k tomu ještě dodala: „Někdy se ukaž a nepřeháněj to tolik, ať máš vůbec na něco čas.“ Já na tu sms chvíli koukala a pak mi v hlavě projelo – já toho člověka na 99 % odmítnu právě proto, že to nechci přehánět a chci mít čas na sebe.
Na sebe…ne ve smyslu egoistickém, ve smyslu, že se chci válet…ale ve smyslu, že chci vůbec někdy být sama se sebou. Jen tak a získat energii, která mi sem tam chybí.
A není to jen čas. Jak často dokážeme druhému pomoci, když mu není nejlépe. Prostě víme, jak a uděláme to. Někdy jen chvílemi ticha s ním. A dokážeme to pak u sebe? Já dokonce loni měla takový moment, kdy jsem seděla s jednou kamarádkou a viděla, co s ní moje přítomnost dělá. Už delší dobu řešila něco těžkého a byla moc ráda, že mě má. Já si tak nejprve v legraci v duchu říkala: „Hmm, taky bych chtěla tohle říct…“. Jenže pak hned přišlo“ „Hele, a proč se tak vůči sobě nechováš, když to to umíš dát okolí?“
No právě, umíme si dát čas? Umíme si dát lásku?
Irena Vrbová
