Čas od času slýchám: „Starého psa novým kouskům nenaučíš“ „Já jsem prostě takový… Jsem hold vznětlivý, cholerický, žárlivý, pohodlný, nepořádný atd. a nic s tím neudělám.“ Je to opravdu tak? Jsme skutečně takoví? Není to spíš naše naučené, okoukané, zděděné nebo vytvořené chování, které jsme přijali za vlastní, a o kterém si už myslíme, že jsme to my? Aniž by tomu skutečně tak bylo?
Moje velké téma bylo a je strach. Vyrůstala jsem a dlouho žila v prostředí plném strachu. Řadu let jsem poslouchala:
„Tohle nedělej nebo se zraníš“
„Tam nechoď nebo se Ti něco stane“
„Tohle nezvládneš“
„Touto prací se neuživíš“
„Toto je moc nebezpečné“
Každým takovým tvrzením vznikla v mé hlavě nová slupka strachu. Už jsem nepotřebovala slyšet nic o tom, že něco nezvládnu zvenčí. V pohodě jsem si vystačila sama a v hlavě mi rovnou naskočilo, že toto nezvládnu. Ale jsem to opravdu já? Změnou prostředí, ve kterém jsem se začala pohybovat, jsem si začala více a více uvědomovat, že to není v pořádku. Nechtěla jsem se smířit s tím, že jsem strašpytel, kterého bude celý život ovládat strach. Rozhodnutí začít to měnit nebylo jednoduché a začátkem ještě složitější. Těch slupek už bylo příliš, takže jsem potřebovala a začala hledat pomoc i zvenčí. Někdy mě to posunulo dál, někdy to byla cesta do slepé uličky. Někdy jsem měla pocit, že stojím na místě, jindy se mi podařilo udělat větší skok kupředu. Postupně jsem se musela prokousávat zpět všemi těmi vrstvami, které jsem si časem vytvořila. Nemůžu říct, že jsem na konci cesty, ale vnitřní svoboda, která každým krůčkem narůstá mi dává jistotu, že má smysl pokračovat. Ne se měnit, ale naopak se vracet k tomu, kdo opravdu jsem.
Čím dál víc věřím, že zvládnout se dá cokoli.
Je potřeba se pevně rozhodnout pro změnu.
Mít víru v to, že je to možné.
A vytrvalost pokračovat i přes překážky, které přijdou.
Šárka Sonnková
