Letošní rok pro mě byl a stále je velmi intenzivní. Krásný, ale zároveň v něčem hodně náročný. Víc, než kdy jindy mám potřebu jej nějak bilancovat. Ale hlavně se zamýšlet nad tím, čím byl pro mě tak jiný. A jednoznačně mi z toho vychází vztahy. Nějak se posilovaly, jako by zhutněly. Ty povrchní se naopak vytrácejí do nikam. I vztahy se více polarizovaly.
A asi i proto je u mě posledních pár dnů ve znamení těšení se na Vánoce. Spousta andílků, světýlek, zapálených svíček, pohádek a čtení knížek. Naplno si vychutnávám krásná setkání s fajn lidmi a možnost jen tak být. Ale nejvíc toužím po klidu.
Vracím se z procházky v lese, když mě osloví sousedka s prosbou. „Nemáš nějaký lék na problém s močovým měchýřem?“ Bohužel nemám. Ale aspoň se s ní snažím prohodit pár slov, protože pořád trošku bezradně přešlapuje před domem a upírá ke mně jakousi naději. A v očích se jí najednou začínají lesknout slzy. A vyletí z ní slova o tom, jak hrozně nemá ráda Vánoce a jak moc se na ně netěší. V tu chvíli mi dojde, že o močový měchýř možná vůbec nejde. Chvíli jen tak stojíme a já mám v hlavě absolutně prázdno. Vůbec nevím, co říct, abych jí ještě nepřitížila. Naštěstí mi po chvíli naskočí dvě signální myšlenky.
Není to o Tobě.
Mlčení jsou ta nejsilnější slova.
A tak se tam v tu chvíli snažím být pro ni, i když ji vlastně skoro neznám. Vím o ní jen to, že je Slovenka, má manžela a dvě děti. A najednou mi velmi nesouvisle vypráví věci, které tolik zatěžkávají její bytí.
Nemůžu pro ni udělat nic. Jen ji pevně obejmout a být tam. Tak málo a možná tak moc. A pak se rozejdeme.
A já jen vím, že letos budu ještě pečlivěji volit slova do vánočních přání.
S velkou intenzitou na mě dolehlo, jak moc důležité je mít někoho, s kým se člověk může cítit bezpečně, i když bude jen mlčet.
Šárka Sonnková
