Co bylo včera jinak než dnes?
Jeden by možná řekl, že nic, že z jednoho dne na druhý se věci nemění. Ale je daleko od pravdy, víc než si myslí. Žádný den není stejný jako ten předchozí. I když děláme stejné věci, ve stejný čas, na stejném místě, třeba i ve stejném oblečení, každý den je odlišný. I když se každý den zdá být přesně podle šablony, jako dávno ohraná, předcvičená divadelní hra.
Dnešek nikdy nebude včerejšek, dokonce ani zítřek, ani pozítřek. Dnešek je jen a pouze dnešek, bude tu jednou. A dny se nedají nahrát a přehrát zpětně. Tak proč plýtváme v našich dnech zas a znova tím stejným, zastaralým stereotypem? Proč nemůže přijít změna? A proč všichni čekáme na změnu?
To je ten problém. Čekáme na obrovský zvrat, co nám otočí život, na ten pravý „den D“ . Ale přestože nové věci jsou něco skvělého, ne každý den musí být „velký“, plný úspěchů a novinek.
Tolik se zaměřujeme na velké věci, zatím co nám mezi prsty protékají další a další dny. Přitom občas stačí prostě existovat. Občas stačí na chvíli nemyslet na to, co dnes uděláme v práci nebo co bude k večeři. Občas se stačí podívat kolem sebe. A možná právě v tu chvíli uvidíme maličkosti, ty, které každý den odlišují.
Třeba, že listí se už začíná barvit podzimem, že někdy se v řece pod mostem odráží slunce a jindy je zamrzlá jako v zimním království. Nebo, že existuje osm bilionů verzí dneška. Že každý kolemjdoucí, autobusák nebo prodavačka, žili dnešek taky. Že nejspíš taky čekají na svůj velký zvrat.
Možná, až bude někdo procházet ulicí plnou domů, podívá se kolem sebe a pomyslí si :,,Jak dlouho tu tahle ulice vůbec je? A kolik lidí už přes ní prošlo? Kolik příběhů už asi zažila?“ , a pak teprve půjde dál. Konečně uvidí, že všechny starosti s prací a večeří nejsou tak zásadní.
Možná v tu chvíli začne černobílý svět nabírat barvy. Protože maličkosti jsou to, co dělá svět tak zajímavým a komplikovaným místem. On totiž svět nikdy nebyl a nebude jen jednoduchá černobílá kresba. Avšak jen pokud se zastavíme, uvidíme místo šedé šmouhy barvy, odlesky světla, ale i stíny.
Jen pokud se naučíme si všímat.
Markéta Korábečná
