„Já nechápu, v čem pořád vidíš problém,“ přišlo mi do zprávy tři dny před jedním velkým setkáním, které jsem pomáhala organizovat.
Problém byl za mě v tom, že část lidí se rozhodla, že na tu akci přijede už v pátek místo až v sobotu. Problém byl taky v tom, že nikdo moc nevěděl, koho to napadlo, ale dle slov jejich šéfa „už si to žije vlastním životem a nedá se to zastavit, bůh ví kdo všechno a kdy vlastně dojede, haha 😊.“ A takový malý, nicméně osobní problém byl v tom, že všichni na mě měli telefonní číslo.
Nicméně zůstala jsem na tu zprávu zírat. Z části proto, že můj mozek nechtěl připustit, že to někdo nevidí jako problém, nicméně po chvíli právě proto, že to vlastně nedokážu pojmenovat… A tak jsem začala přemýšlet, zcela vážně a upřímně: „Co to je vlastně za problém? A jak by se to dalo udělat, abych s tím žádný problém neměla?“
Jako první mě napadlo, že bych neměla problém, pokud bych na to měla nějaký vliv. Třeba jen kdybych měla možnost ty lidi oslovit, ale „žilo si to vlastním životem…“, takže to si škrtám.
A jde se v přemýšlení dál. V čem tedy vidím ten problém? A rozvinulo se mi před obličejem divadlo. V pátek přijedu na místo určení brzo, abych se začala chystat na sobotu. A zvoní mi telefon: „Ahoj, my jsme tady, kam můžeme zaparkovat, kam si máme dát věci, kde budeme spát?“ Běžím, zařídím, vracím se zpátky k práci. Další telefon:„Ahoj, my jsme tady, kam můžeme zaparkovat, kam si máme dát věci, kde budeme spát?“ Běžím, zařídím, vracím se zpátky k práci. Další telefon…a další…a… mě praská žilka v oku.
A mám jasno v odpovědi: „Hele, opravdu jsem o tom přemýšlela a došla jsem k tomu, že v tom nevidím problém, pokud s tím nebudu mít žádné starosti. Prosím tedy jen o jedno, napiš svým lidem, ať nepřijíždí dřív než ty a v pátek se obrací jen na tebe. Až přijdeš, dám ti parkovací karty, ukážu Ti Vaše ubytování a ty to můžeš všem rozdat a ukázat.“
…..chvíli ticho a tři vlnící se tečky na displeji …
„No dobře, já jim to všem napíšu, ale vůbec nechápu, proč by mi měl celý pátek vyzvánět telefon a proč bych měl zařizovat nějaké karty!“
A hele, tady je ten problém! Darebák jeden, v botách zodpovědnosti druhého se schovává snadno, ale jakmile je nazujeme my, nemusíme ani mluvit a hned o sobě dá průzračně jasně vědět 😊
Markéta Viehmannová
