Někdy se říká:

 

• Kdybych měl tolik a tolik peněz, začal bych podnikat
• Kdybych měla takovou šik postavu jako ona, taky bych byla v pohodě
• Kdybych….

 

Jako kdyby existoval nějaký bod, bez kterého prostě něco nejde.

 

Když mi byly tři, zbláznila jsem se do cirkusu. Má touha být akrobatem došla tak daleko, že jsem sledovala všechny kroužky ve městě a našla si ten svůj. Neprošlo to přes mámu. Jednou mi dokonce řekla, že až budou dělat nábor, tak mě přihlásí. Jenže chudák bláhová 😊 netušila, že já každý den vezmu kolo a dojedu k nim na nástěnku a budu sledovat nábory.

 

Nábor po ¾ roku přišel a máma si to rozmyslela. Prostě NE. A tak jsem se vrhla jinam, našla si jiné koníčky. A musím říct, že vlastně dělám ve svém životě to, co mě baví. Koníčky, vztahy, práci.

 

Ale…stejně 😊 Na sny se nezapomíná. A tak se mi lehce před padesátkou vrátil. Moji páteř už neohneme tak, jak se dá ohnout dětem. Mé zkrácené svaly už asi nemáme šanci dostat tam, kde to mají malé gymnastky. Je toho asi víc. Možná ani mé strachy z pádů úplně nezmizí.

Nevím, jak se to stalo, ale já se cítím jako akrobat. Dokážu z toho mít takovou radost, naplnění a přitom trojité salto neumím. Já neumím ani jednoduché.

 

Můj byt vypadá jako tělocvična už 4 roky, moje svaly narostly, jsem ohebnější a mám tři trička s nápisem, že jsem akrobat 😊

 

Blbnu….nebo žiji faleš?

 

Nevím. Asi je to jedno, když mi to dává tak krásné pocity. O co jiného jde? O to, zda to salto fakt jednou dokážu? Mně prostě přijde, že jsem ho už dokázala. Lžu si do vlastní kapsy?

 

Jednou jsem se zeptala své trenérky, zda na to nejsem už stará, že mi mnozí říkají, ať se kouknu do občanky a ona…ta která snad nejvíc může vyhodnotit, zda jsem akrobat, odpověděla: „Dělej, co tě baví, po čem toužíš, ne? A tím jsi…“

 

A já ji poslechla. A ono se to …asi…stalo?

 

 

Irena vrbová