Vždycky jsem obdivovala práci telefonistek a stále obdivuji. Lidí, kteří x – krát za den slyší NE. A někdy nejen NE, někdy daleko horší slova.

Můj táta si dokonce myslel, že ji dělá „spodina“ společnosti. Až jednou, když u mě přespal, nemohl usnout a našel na stole poznámky dívky, která tu práci měla ráda a psala zkušenosti, co jí ta práce dává z pohledu lidské bytosti.

Od té doby už můj táta nikdy nebyl na telefonu na tyto holky či kluky nemilý, jak bývával dřív. Byl nejlepší ve svém oboru v naší zemi, často v televizi, chytrý. Ale nežil bohužel život, jaký si přál z pohledu vztahů a sebe sama.

Málokdo chce dělat obchod… „Já nejsem obchodník“,…říká se…

Jenže není celý život obchod? Není celý život o tom, co bychom v životě chtěli mít a nemáme a na druhé straně o tom, co v životě máme a nechceme mít?

Umět získat a umět říci ne?

Kdyby to bylo snadné, všichni to zvládáme a nezajímá se společnost tak houfně o osobnostní růst, o různé praktiky od šamanství po psychoterapie.

A co když je nejhlubší terapie stát se obchodníkem či telefonistkou?

Stát se obchodníkem, aspoň na část života, je potkávání se se všemi odstíny naší bytosti.

Proč často k získání zákazníků nestačí nabitá odbornost v daném oboru a být chytrý? Možná proto, že nabitá odbornost nejsme až zase tolik my. My, v ryzí podstatě svléknutí do naha na strništi, máme srdce, emoce a část mysli, která ale často spíš tvoří naše druhé já.

Obchod je jednoduše na dřeň. Proto je to tak cenné umění.

 

 

Irena Vrbová