Nevím, proč….ale některé země se prostě opouští mezi jednou a čtvrtou ráno a tak nějak moc není způsob, jak se dostat na letiště než taxíkem.
Stoupnout si před hotel, podívat se doleva…tma…doprava…tma…jen kužely pouličních lamp sem tam osvětlí krysu nebo dnes dokonce lišku. Jak zázračné vidět lišku ve velkoměstě?
Třeba ta tmavá zimní noc přináší nepoznané a tak se těším na taxikáře. Vždy si říkám: „Tak co budeme hrát dnes? Co posloucháš, chlape?“
V 99% jsou to uprchlíci tmavé barvy… Už jede. Otevře mi dveře taxíku, přirazí je a nastoupí k volantu. Startuje a …do auta se rozhostí Mozartova Lacrimosa. Hmm…zatím mě vždycky překvapili… Mírou úcty ke mně a tím, co poslouchali. Následuje Na modrém bílém Dunaji… A pak se vrací Mozart.
Zatím ani slovo. Projíždí mnou vlna vedra, nějak mi nedělá cesta dobře. Až mdlo. Asi nedostatkem spánku…najednou do auta vrazí vlna klimatizace. Do teď jsem si myslela, že jen řídí. Kouknu do zpětného zrcátka a koukám do tmavých očí jako uhel…
„Vydržte, za chvíli Vám bude líp…“
Ne e…on mě fakt vidí? Neřekla jsem ani slovo, ani jsem se nehla.
„Kam letíte?“
„Do Prahy…“
„Tam jsem byl…na 4 dny a nikdy na to nezapomenu…“
Na co nezapomene?….jsem se už nestačila zeptat…
Irena Vrbová
