Včera jsem měla náročný pátek, tak jsem se po cestě domů stavila v jedné knajpě na náměstí. Jsem si řekla, že si zajdu dobrzdit svůj vnitřní svět, než odemknu dveře domova.
Bylo sice skoro plno, ale sedala si ke mně na bar servírka. Vždy přišla na kus řeči.
Nedávno viděla, jak mi někdo v Praze vymlátil prostory k pronájmu v afektu zla a vzteku.
„Jste špatná?“, povídá mi.
„Ne, unavená…“
„Heleďte, já půjčila byt vzdáleným známým mé sestry a úplně mi ho zničili a nechali zdi popsané exkrementy, jak to, že máme tak hezký byt…“
A odběhla s pivem a takhle si ke mně sedla několikrát a:
- Jsem z 11 dětí…poslední, když máma otěhotněla se mnou, myslela si, že má nádor a ejhle, to jsem byla já?!?
- Když manžel neměl práci a nemohl ji sehnat, živila jsem celou rodinu
- Mám těžké migrény
- Máma mi zemřela, když jsem byla mála před Vánoci, taťka brzy po ní, taky v prosinci a tchýně se diví, že nemám ráda prosinec…no vysvětlete jí to, když to nepochopila za 20let…
A jede a jede. Jsem asi darebák, ale mně je líp a líp. No, ne nadarmo se říká, že neštěstí druhého často pomůže. Jenže neštěstí, ona se smála, smála se se mnou. Jednou mi jedna známá řekla, že není lidová, já asi chci být lidová. Někdy je v těchto lidech neskutečná síla života.
Než dojdu domů píšu kamarádce, co je na wellness pobytu ve 4 hvězdičkovém hotelu, jak se má.
„Je to tu hezký, už se těším do sauny. Teď sedím v restauraci, manžel ťuká do PC, já mám víno a trochu se nudím.“
Tak a jsem okáčko, díky nevím komu a čemu, mám prostě kliku na lidi ve svém životě. Umí mi ho naplnit a vyplnit smíchem, radostí a hravostí.
Irena Vrbová
