Včera přede mnou seděla přes dvě hodiny žena…má klientka…žena, co vybudovala už roky fungující firmu. Dříč, odolný dříč.
Mluvila a mluvila…sem tam ukápla slza. Pak se zastavila v těle a mysli, podívala na mě a nakonec se usmála. Tohle ve vlnách probíhalo sem a tam, vpřed a vzad.
Vždy mě zasáhne, jak jsme zranitelní. Jak jedeme jako dráha, když jsme ve firmě sami. Sice dřeme a dřeme, ale je to tak nějak v pohodě. A jak máme tým….?! Jako by přišel háv starostí, který na nás padne. A pak přemýšlíme nad mnohými situacemi, co se během dnů děly, jak jsme je řešili a jak bychom je mohli řešit jinak. Většinou jsou to doteky s kolegy. Ať už možné neshody, tak vůbec jak ztvárnit naše představy a touhy do týmu.
Je jedno, zda je dotek s druhým negativní či pozitivní, i ten pozitivní často volá po množství odvahy. Já se třeba roky červenala, když mi lidé tleskali a nevěděla co říct/udělat. Někdo se třepe strachy, když má vyslovit miluji tě.
A co teprve doteky s rodinou, kamarády….?! Uuuuuuááááááá 😊
A tak někdy sedíme u piva a povídáme si, co nám, kdo udělal, jak nás to tíží, co s ním…atd., atd.
Jenže tato klientka byla jiná, ona povídala o sobě. Jak se stát v sobě tím člověkem, který umí háv starostí s lidmi rozpustit. Jak se stát pro sebe zcela důvěryhodným, tedy nechat věci kolem jen plynout, umět si nastavit své hranice s druhými, mít v souladu, co říkám a dělám, být čitelný pro druhé.
A až se tohle stane…jako by se ten háv ztratí? V podstatě ano a ani k tomu nepotřebujeme slova.
Miluji tyhle cesty s klienty. Bývají studnou poznání a inspirace pro obě strany…
Irena Vrbová
