Ať už se to tváří jakkoli, tak každý z nás má někde zjevně nebo skrytě usazenou obavu, že v něčem není dostatečný.
…nejsem dost šikovná
…nejsem dost chytrý
…nejsem dost pracovitá
…nejsem dost úspěšný
…nejsem dost krásná
Já třeba nejsem dost zajímavá. Hlavně, když jsem si v něčem nejistá. Když nevím, zda se líbím někomu, kdo se líbí mě, když jsem nervózní, protože se mám potkat se skupinou úplně cizích lidí, když mám promluvit s někým, kdo v mých očích je zajímavý velmi.
A není velké tajemství, že jaký si člověk přijde, tak v tu chvíli působí na ostatní lidi. Tedy úplně naopak než by si přál.
„Už toho mám dost, že takhle nejsem pro sebe dost,“ řekla jsem si jednou. Prostě začnu věřit tomu, že zajímavá jsem, vždyť když jsem v pohodě, ani mě to nenapadne. Budu si prostě opakovat vše, co je na mě zajímavé, dokud se to nezakoření tak hluboko, že to nezmizne v žádné situaci.
A tak přemýšlím… a přemýšlím… a nějak ne a ne se dohrabat k nějakým mantrám, které by se složily do vět a které by se mnou emočně nějak hýbaly.
„Sakryš… jak začít věřit něčemu pro co mám málo víry? To je ale složitá hádanka…“
Když v tom popadnu mobil a napíšu třem svým nejbližším lidem, těm, kterým věřím celým svým srdcem a duší: „Prosím Tě, napiš mi, v čem Ti přijdu zajímavá. V čem jsem pro ostatní lidi zájmu hodná?“
A přichází jedna, druhá, třetí odpověď. Brečím, směju se, jsem vděčná a najednou plná jejich víry ve mně. Tedy vlastně plná víry v sebe. Není zcela má vlastní, ale půjčili mi ji lidé, kterým věřím a ty já nezpochybňuji.
Budu jim věřit tak dlouho, dokud to budu potřebovat, protože kdo říká, že si víru občas nemůžeme i půjčit? A pokud si víru v sebe můžeme půjčit, můžeme ji i stejnou měrou někomu dát. Na chvilku, kterou potřebuje, než se stane tím, kým chce být.
Markéta Viehmannová
