Nastěhovala jsem se na vesnici. Tam, kde se lidé ještě zdraví, kde si přes plot podají cuketu, pomazlí se se psem na procházce, protože si ještě pamatují, když byl štěně. Hezké a dobře ladící s mým naivním a idylickým pohledem na svět.

A hned první víkend na mě zazvoní dva sousedi, v ruce talíř plný masa s přivítáním a pozváním na oslavu narozenin, kterou dnes pořádají.

Říkám si v duchu: „No to je ale milé, sice jsem měla v plánu vybalovat, ale asi bych se tedy měla dojít seznámit v rámci dobrých sousedských vztahů, aby si nemysleli, že se přistěhoval asociální blbec.“

Tak jdu a jsem vítaná…vlastně až moc vehementně na můj vkus: „No, ahoj, posaď se. Proč sis přinesla pití? To bys mě urazila, kdyby sis nedala s náma. Jo a měli bychom si vyměnit telefon, kdyby se něco dělo…“

Po půl hodině už se přestávám cítit: „Tyjo, takže tykačka, no dobře…jsem tedy zvyklá, že to probíhá trochu jinak, ale tak asi by se to dřív nebo později stalo, nechám to být…“ A s křečovitým úsměvem nechávám být i spoustu dalších věcí…samozřejmě vše v rámci dobrých počínajících sousedských vztahů. Vše zároveň s myšlenkou, že to je jeden večer a nic tak velkého se neděje, můžu být ráda, že mám kamarádské sousedy a ne asociální blbce.

Jenže, není to jeden večer… Nakonec všude kam se po hranici pozemku od té doby hnu, nejsem sama. Mám souseda…a očividně nadstandardní sousedský vztah, který mi už teď nepřipadá tak idylický. Něco mi vykládá, každých 10 minut nabízí pomoc, chce dávat dárky, zve mě na pivo, na krkovici, na špekáček… a když nejsem na hranici pozemku, zvoní mi telefon a dostávám smsky.

Můj úsměv je křečovitější, ale pořád drží. Přece jen i kamarádi mi říkají, že to je přeci hezké a na vesnici to takhle chodí… Vnitřně ale vím, že už se doma necítím dobře. Je mi na nic a přestávám se usmívat, teď začínám být naštvaná, hodně. Na něj, samozřejmě, protože on je důvodem toho, že se doma cítím v křeči!

Pak ale začínám být naštvaná na sebe, oprávněně, protože s tím neumím nic udělat, protože jsem to dovolila, protože jsem to zapříčinila…

Čím? Tím, že jsem neměla plot. Žádnou hranici, která by jasně ukazovala, co je můj bezpečný prostor, co mi je a co mi není příjemné. Prostě jsem zbourala brány, vytrhala pletivo, spálila plaňky, stála uprostřed pozemku, usmívala se, mávala na lidi, co mi chodí po trávníku a vnitřně na ně byla naštvaná, jak si to můžou dovolit.

Takže, tenhle plot jsem musela postavit. A světe div se, ono to funguje, jen na něj musím pamatovat a starat se o něj. Protože to, jak se cítím ve svém prostoru, ať už je hmotný nebo nehmotný, a co nebo koho tam chci, je samozřejmě hlavně moje „kaše“.

 

 

Markéta Viehmannová