Viděla jsem scénu ve filmu:
„Víš přemýšlela jsem, kdo vlastně jsem…“
„Co to je za otázky, jsi přece moje žena!“
„A není to málo? Kdo budu, až zemřeš?“
„No… pak asi budeš moje vdova…“
Říká se, že v pubertě hledáme svou identitu, proto je to tak těžké, nevyznáme se v sobě a občas vůbec nevíme, co se sebou. Ale pak, pak se to nějak zklidní, asi proto, že jsme „to“ našli.
Našli jsme školu, kterou budeme studovat nebo rovnou práci, kterou budeme dělat. Našli jsme pár dobrých přátel a svého partnera. Našli jsme styl, kterým se chceme oblékat, a taky pár věcí, které nás baví a které nám jdou. Našli jsme místo, kde chceme žít a na papír napsali několik těch, kam se chceme podívat. V záloze máme několik věcí, kterých bychom chtěli dosáhnout.
A tohle všechno jsme. Jsme to, co jíme. Jsme to, co vlastníme. Jsme to, co děláme. Jsme to, koho jsme k sobě připoutali…
„Ahoj, jsem Vlaďka a pro jednu velkou firmu dělám marketing. Bydlím kousek za městem v domku se zahradou. S manželem máme dvě děti. Běhám trailové závody, baví mě móda a ráda šiju.“
„Ahoj, jsem Markéta a….. asi bych se představila podobně.“
Ale, co když přijdu o svou práci a střechu nad hlavou?
Co když ztratím své blízké a nebudu moci dělat to, co mám ráda?
Co když mi někdo bude chtít vzít i mé vlastní jméno?
Co potom? Zbyde ze mě něco? Možná málo, ale snad ne nic, snad tam po tom všem přeci jen zůstane někdo stát. Protože i to málo budu čistá JÁ.
