Povídáme si s klienty o komunikaci ve firmě a jak je dobré znát individuálně svoje lidi. Jeden z nich si vezme slovo a ve vtipu říká: „No já mám v týmu na komunikaci Karla. Já nevím, jak to dělá, ale zatímco mě by trvalo svolat a udělat poradu alespoň dvě hodiny, tak když řeknu cokoli Karlovi, ví to celá firma do 30 minut.“
Podělím se o tuhle vsuvku s kamarádkou, která má za sebou několik vedoucích pozic a zároveň je fanynkou zdravého selského rozumu a humoru.
„Ty a víš, že mě se stalo něco podobnýho? Když jsem vedla jeden větší sklad, ztrácely se mi tam věci a já už jsem fakt nevěděla co s tím. Měla jsem svoje tipy, ale to nestačilo. Na druhou stranu jsem tam taky měla takového svého „Karla“. A tak, když jsem ho při jedné noční potkala venku, řekla jsem mu ve vší tajnosti, že už jsem z toho nešťastná, tak jsem nainstalovala kameru, což se samozřejmě nesmí, takže mi musí slíbit, že to vůbec nikomu nepustí. Než jsem se večer vrátila zase do práce měla jsem telefonát ze sekretariátu, že už se tam stavili dva lidi se preventivně přiznat. A bylo vyřešeno.“
A pak ještě dodává: „Já má za sebou taky řadu manažerských školení, hodně jsem si z nich odnesla, ale někde jsem se nemohla zbavit pocitu, že počítají s tím, že je jakoby každý stejný a všechny poučky budou fungovat každému a na každého stejně. Já ale tak nějak vždy jen věděla, že musím ty svoje lidi hlavně hodně dobře znát, to je pro mě základ. A když je poznám, tak nebýt naštvaná za to, jací jsou a chtít je natvrdo změnit nebo vyměnit, ale podívat se na to, jestli já to s nimi budu umět tak, aby nám to v práci nakonec prostě fungovalo. A to mi vždycky zafungovalo ze všeho nejvíc.“
Markéta Viehmannová
